Vyznání

Sama si zavíráš dveře před štěstím,
Za zdí sedíš s krvácejícím zápěstím.
Přes den voláš prosby do tmy,
Jediným pohledem boříš skály a domy.
Když náhodou vyjdeš ven do ulic,
Jen jdeš. Necítíš. Nevnímáš. Nic.

Slzy neroníš, úsměvy nerozdáváš,
Zřejmě si zvyklá, že neustále prohráváš.
Je smutný vidět, jak přestáváš žít.
Mám chuť, za ruku Tě vzít.
Ukázal bych Ti správnou cestu,
Jak plavčík, záchranář hodil Ti záchrannou vestu.

Pojď to zkusit, přestaň se bát,
Jediný co musíš, je svou ruku mi dát.
Ve dvou je život krásnější,
A člověk pak hned šťastnější.

Tak nebouchej přede mnou dveřmi,
Koukni na mě, a prosím věř mi.
Zbav se svých barikád,
Jsem tvůj přítel, tvůj bodyguard.

I já volám, modlím se a prosím,
Toužím, až touhou se dusím.
I když máš kolem sebe velmi pevnou stěnu,
Já musím se snažit, dostat se až k němu…
K Tvému srdci, po kterém tak toužím,
A nevzdávám se, stále to zkouším.

Prosím, přestaň se bát,
Já mám Tě vážně rád.
Chci vytvořit úsměv na Tvojí tváři,
Vidět Tě šťastnou, jak se Ti daří.

Dovol mi dokázat Ti mojí lásku,
Strhnou tu lepící průhlednou pásku.
Okolní svět Tě nejspíš ani nevnímá,
Ale pro mě jsi na světě jediná.

Držet Ti ruku, jít po tvém boku.
Moje přání už znáš,
A je na Tobě, co s tím uděláš.

Než si to rozmyslíš, než mi odpovíš,
Já budu se modlit dál, aby při mně Pán Bůh stál,
A to nejcennější na světě mi dal.

Budu čekat třeba tisíce let,
Milovat Tě, dokud neuvadne poslední květ.

A i kdyby pouhý den jediný, měl sem po Tvém boku jít,
Já byl bych šťastný a cítil bych, že mělo smysl žít...