Dnes jsem tě poznal…

Jsi průzračná jako hladina,
jsi křehká a líbezná jako řeka, která usíná.
Dnes jsem tě poprvé spatřil,
chladný vzduch mi hladil tvář a den podzimu patřil.

Slunce však svítilo, jako by to byl sen.
Jeho paprsky zalévaly krajinu v okolí.
Já věděl, že v tu chvíli mne nic nebolí,
ačkoliv předtím jsem prožil napjatý pracovní den.

Vyjel jsem si totiž na motorce z města,
a v jedné zatáčce, v jednom kopci jsi se náhle objevila ty.
Stála jsi tam se dvěma psi a já pocit měl, že plní se mé sny.
Taková, jako jsi ty, je málokterá žena, snad jedna ze sta!

Motor křičel, když šplhala se motorka do toho kopce,
přede mnou jenom ty a za mnou střechy a komíny vaší obce.
Tvé vlasy, oči a úsměv, který snadno polapí muže
a já jsem skutečně byl lapen, jak jen člověk lapen být může!

Zastavil jsem u kraje, světla motorky pohasla,
zato tvé oči svítily v tu chvíli jasněji než onen reflektor.
Promluvil jsem k tobě, když dohovořil motor
a když jsi pak promluvila ty, poznal jsem, že jsi prostě úžasná.

Tak dnes mi tedy bylo přáno, abych tě poznal!
A proto říkám dál: „Jsi průzračná jako hladina,
jsi křehká a líbezná jako řeka, která usíná.“
Tak to jsem jen chtěl říci. K tomu jsem se dnes zde doznal!