Jedné malé holčičce

Byla jednou jedna malá holčička,
jmenovala se sladce, Lenička.
Když malá Lenička vyrostla,
zamilovala si svého Ládíčka.
Ládíček Leničku moc miloval,
krásný chvíle s ní prožíval.
Držel jí moc rád za ruku,
před lidmi si ji vedl po boku.


Krásná byla, krásně rostla,
láska jejich procítěná.
Dny i noci spolu trávili,
tolik zážitků si prožili.
Doma u něj nebo u ní,
bylo jim navzájem na sežrání.
Lenička se tak sladce usmívala,
hvězdičky v očíčkách jí jen zářívala.
Ládíček se do nich upřímně zadíval,
řekl, „Jak já bych tě pusinkoval“.
Lenička měla úsměv zářivý,
Ládíček jí poté líbal jak divý.
Oba k sobě cítili obrovskou lásku,
co nezmizí jen tak jako pštrosí hlava v písku.
Hádali se občas opravdu divě,
ale usmiřovali se velmi libě.
Lenička krásným tělem Ládíčka sváděla,
miloval, jak s ním božsky dováděla.
Rád s ní chodil mezi lidi,
jen nenáviděl, jak po ní ostatní kluci slintali.
Tak krásná, mladá, úchvatná, sympatická, usměvavá, líbezná, voňavá, přitažlivá, chytrá, smysluplná, okouzlující, andělská, zářivá…
Kam přišla, každého zaujala,
každý se ohlédl, každému se líbila.
Když tě Ládíček začal ztrácet,
jeho srdce začalo ztrácet.
Bez Leničky nemělo chuť tlouci,
ztratilo smysl, bylo v koncích.
Ládíček si přišel jako v pekle,
vůbec na nic neměl chutě.
Jeho oči bezbarvě viděli,
jen její představy mu dávali naději.

Když jí jeho oči poté spatřili,
celé jenom zářili.
Ta nádherně úžasná dívenka,
na svém šarmu nic neztratila.
Tolik chutí měl k tomu říct jí, jak ji miluje,
jen měl strach, že ho pak Lenička ubije.
Stalo se potom toho moc zlého,
pro oba jindy nepředstavitelného.
Ale teď tu ten Ládíček stojí,
čeká, jestli ho Lenička ještě políbí.
Tolik pro ni jeho srdce bije,
že mu nevadí, když ho kvůli lásce někdo zbije.
Skrývá pro ni jen to nejkrásnější,
nikdy to nebude chtít dát žádné další.
V srdci jeho pořád místo má,
díru krvavou tam možná zanechá.
Bojovat Ládíček o ni jenom bude,
doufat že to prostě jim dvěma vyjde.

Miluje Ji z celého srdce,
chce Ji líbat tak moc sladce.