Příběh samotáře

Vítr vaje cuchá vlasy,
řeka po kamení skáče.
Co mi zbývá teď psát asi
než příběhy mého pláče.

Sedím osamělý v lese
listí na mě padá.
Samota mi smutek nese
radost moje zvadá.

Samota je prokletí
i mé požehnání.
všechno náhle uletí.
Jak radost tak strádání.

Vše je náhle jasnější,
když jsem o samotě.
City mnohem krásnější
však bdí teď po temnotě.

Všemu lépe rozumím.
Všechno dává smysl.
Cit já vyznat neumím
pač zkalenou mám mysl.

Již uvykla si osamění.
Neumí již jiná být
než s myšlenkami jež svět mění.
Jimi moudrost vydobýt.

Moudrost snad má hlava skýtá
a přec hlupákem jsem velikým.
Lásku, tu jež ráda lítá
poutám činem všelikým.

Jen málo lidí porozumí
činům, které vykonám.
Myšlenkám mým nerozumí
netuší co z toho mám.

Má duše touží po citu,
který nepoznala ještě.
Jež krásný je jak z blankytu
padající kapky deště.

Však má mysl raději
by lásky nepoznal jsem.
Spálíc všechnu naději
sám sobě já lhal jsem.

Černý rytíř pýchy
lásku zabil v jeden ráz.
Kvítek ten můj tichý
spálil náhle krutý mráz.

Já samotářem byl jsem.
Nic víc já se nestanu.
O samotě dlil jsem
a o samotě zůstanu.

E