Víla z řeky

V chladné vodě řeky, zahlédl jsem její tvář...
často o ní sním, pak marně čtu si snář.
Za nocí pak měsíc, kroky mé on střeží,
semnou hledá dívku co v řece někde leží.

Kroky mé vždy k břehům té mrtvé řeky jdou
oči marně hledají, však vílu nenajdou...
Tak sestoupím já za ní a vodě dám své srdce...
snad někde v hlubinách, mne najdou její ruce.

Její chladné ruce, jsou jistě tolik hebké...
vezmou si mé srdce, horké a tak křehké.
Pak jej zlehka políbí, svými ledovými rty
a vezme si z něj život... Můj život prokletý!