Hřích

Nechápu to…
Jak tak můžeš být
v prázdném pokoji a sám,
neusínat ve společném objetí,
jen pro práci žít,
pro hry a flám,
copak ty necítíš v sobě napětí…

Nerozumím Ti…
Už odešla láska, zmizela,
s Tebou se slovy…tak se měj
a já abych tu sklízela
ten smutek s děsem,
amore můj…tak už to vzdej,
proč jsi mě měl rád,
takovou jaká nejsem…

Snad ani nejsi člověk…
A neumíš milovat,
jak můžeš s klidem spát,
každým dnem se tápat,
už nemám ani co plakat
a začínám se bát
svých zvláštních pocitů,
nevěří mi co se stalo
a kapičky slz
propadají v sítu,
kéž by se jim poručit dalo…

Nevím kdo jsi…
Ale moc jsi mě zklamal,
na cucky zlámal,
spáchal obrovský hřích!
Celé já jsem Ti rozdala,
celou duši Ti darovala
a tys mě opustil,
i ten poslední list ztich´,
je to zločin …a budeš trestán,
do klece depresí vměstnán,
pošlu Tě do divokého toku
a zabloudíš v husté túji,
zabil jsi totiž
mou jiskru v oku…
Nevím už kdo jsi,
ale pořád

Tě strašně potřebuji…