Silnice třpitila se mrazivým ránem,
mrazivým, jako tvoje oči.
Ona však nazývá tě havranem,
když noc nad ránem se dnem se loučí.
Tvůj úsměv svíce zhasíná,
zfoukne je a do tmy mě halí,
proč jenom jsem tak žárlivá
a proč mé nitro tyhle city tají?
Proč do tmy šeptám tvoje jméno
a na tvé rysy vzpomínám?
Proč mi na tebe nejde zapomenout?
Proč s myšlenkami na tebe usínám?
Proč krásnější muž po zemi nechodil
a proč tvé srdce patří jiné?
proč tak úžasného ještě nikoho nikdo nespoldil
a co z otho všeho pro mě plynne?
Proč tedy moje srdce tepe?
Proč trápím se tou velkou neznámou?
Proč láska k tobě ve mě kvete?
Chtěla bych se teď schovat za mámou...