Síla smutku

Zblázním se brzy…s ledem v posteli,
pálí to, mé studené usínání…
Noc svým šatem se ve mně tetelí,
samotou mě každý den raní,
prosím přijď mě aspoň zahřát…

Kde je to nezničitelné objetí?
Už zůstala jen pára,
jsi blízko, leč vzdálený na tisíc mílí…
Mám v sobě strašné napětí,
citové přepětí,
asi bouchnu jak sopka za chvíli…

Zůstala jsem jen já…jen já bez TY,
co mám dělat…

Už nemůžu…a chci Tě,
vzlykám a oči ve skleněnkách,
v srdci praskají rány šité,
duši oběšuji na svých domněnkách,
pořád věřím…

Poslouchám výkřiky do prázdna
a jejich ozvěny,
jsou však kruté…
absolutně bez odezvy…
Padají na mě mosty suté
a ostatní jdou lhostejně dál,
všechno je ztracené,
lidské lásky zvrácené…
Dala jsem Ti toho tolik,
ještě víc než jsem vůbec měla…

Ty to nechápeš,
ty ani nevíš, kolik to dělá,
co to všechno stojí,
je to k nezaplacení !
Dva roky pro pohádku stvořené,
nic cennějšího není,
a kdo mi to vrátí,
kdo ten propad dožene?

V černotě se tu zmítám,
slzy tiše škytám,
ne…přece nechceš být sám…
Tohle přijmout odmítám…
Kdo mě za co týrá,
vždyť to je nepřiměřená míra,
nespáchala jsem trestné činy,
jen prostě moc miluji…
A neexistuje žádná odolnost,
přiznávám…

To přece nejsou žádné viny
a přiznání je polehčující okolnost,
nebo ne?
Tak proč…
Proč rozřízls mě na tisíc kousků
motorovou pilou,
proč jsi mě ani nechtěl
vyslechnout…
Ach smutku naplň mě svou silou,
ať můžu se
trochu nadechnout…