Upřímná zpověď

Mám ještě něco na srdci
a musím ti to prostě říci.
Nemáš rád básně, já to vím,
ale jinak to říci vážně neumím.
Ten lidský strach nade mnou vyhrál
a tak k básničce mě dohnal.
A teď proč ti vlastně píšu,
co do očí ti říct nemůžu.
Mám tě ráda, ani nevíš jak,
jsi pro mě víc než jen kamarád.
Ale mám strach říci to nahlas.
Bojím se totiž, jaký bude ohlas.
Nesnesla bych ten tvůj smích.
Nezadržela bych slzy v očích svých.
A to bych právě nechtěla,
do země hanbou bych se pak propadnout chtěla.
Můj šestý smysl mě varuje:
"Nedělej si plané naděje!
Víš houby, jak to vlastně myslí.
Třeba si jen hraje, nic není jistý.
Udělal to jednou, udělá to znova.
Platit budeš ty, zas a znova.
Je to sice kluk podle tvých představ,
ale má i své chyby, no tak to zastav.
Copak tomuhle klukovi můžeš věřit,
nebát se ho a klidně se mu svěřit?!
Nikdy nemůžeš vědět s jistotou,
zda tě nepraští,nepodrazí s důvěrou,..."
A teď mi řekni, prosím,
proč to takhle cítím.
Pomoz mi uklidnit můj smysl šestý.
A co ty? Máš svědomí čistý?!

Omlouvám se, ale musela jsem ti to říct.
Být ve vztahu v nejistotě?Neklapalo by to, vždyť to víš!
Moc tě prosím, promiň mi to,
ale jinak to nešlo, věříš mi to?
Nechci tě zklamat a ty už to víš,
proto ti to říkám, ať všechno víš.
Nezlob se na mě, mám tě vážně ráda
a nechci tě ztratit jako kamaráda.
Možná se můj instinkt mýlí
a pak může být náš vztah jiný.
Ale musím vědět, že i ty
chceš to, co já bez jakékoli hry.
Snažně tě prosím, nezlob se na mě
a nějakou odpověď vyšli ke mně.