Víra v čekání

A tak jsem žila ten život puntikatý,

tiše jsem snila o letu nad potoky,

balá se vzlétnout o něco výš,

k žlutému Slunci být o kus blíž.

 

Všechny mé strachy, ty dobře znáš,

všechny je v hrsti teď pěkně máš.

Čekáš až svoje cesty opustím,

a tvé ruky se nikdy nepustím.

 

Marníš však čas, já neodejdu,

bez Boží lásky se přece neobejdu,

volá mě láska, volá mě touha,

abych jednou v světelné záři plula.

 

Vztahuju roce, obracím stránky,

v hlavě mě kolují nebeské plánky.

zde sedím já a tu zas ty,

spolu jsme na obláčku,

spolu tam trávíme krásné dny.

Ty však se propadáš,

zlomil jsi pouto,
srdce jsi rozlomil,
říkals mi loutko.

Pěst tvou napřahuju pro úlevu té díry,
jenž jsi mi zanechal bez pocitu viny.

 

Myslíš si, že všechno ji udělal správně,

nechal jsi rozevřené mé jemné dlaně.
Nevěřím ti už více a zpět k tobě nejdu,

sama do těch bran ráda vejdu.

Nebo snad možná, čeká tu někdo jiný,
jednou se stane mým, bude mým milým.

 

Čekám a věřím v lásku nekonečnou,

spolu že nastoupíme, pojedeme na konečnou.