Andělé a duše

Když duše na světě ztracena jest,
neví zda odměna, či to boží trest,
se chýlí k ní démoni, zhora andělé jdou,
obě dvě entity k sobě ji zvou.

Démon co slibuje,
Anděl co s duší bdí,
ke komu duše jde,
před koncem svobodných svých dní?

První co slibuje, lásku a věčnost,
druhá jen usměv dá a nic než netečnost.
První, co šperky, hory doly slíbí,
druhá, která nemusí nic a přesto víc se líbí.

Ten první Anděl, padlý a černý,
Veronique se jménem skvoucím jež dlouho si ji ovíjel.
Oproti domu, druhý, hezký,
s překrásným jménem – Gabriel.

A přeci volba zdá se jasná,
pro duši, jež nemá zdání,
že svůdkyně, ta víc hlasná,

zájmy poze zla si chrání.

Neví o úmyslech, o peklu ni nebi,
o tom že zde stojí mezi dvěma levi,
jediné co cítí, jak se sama trhá,
vyhraje první, snad radši ta druhá.
Jen ať už rychle pomine, ta velká vnitřtní bouře,
jen ať duši již ovine a složí ve své auře.

Tento rozkol, tento žár,
tento bol a tento žal,
měl by poslední soud duši spříznit,
do ráje vzít, v peklu trýznit.