Naivní

Sedím, čekám, čekám a nevím.

Co nevím? Nevím proč věřím.

Vážně stále čekám, že příjdeš,

slíbils to, doufám, že alespoň sms píšeš.

Sms, že přijít nemůžeš, že se omlouváš,

že myslíš na náš sen, ten co je jen náš.

Jen náš, možná už jenom můj,

mám strach, že volat budu, "stůj!"

Bojím se, že odejdeš a necháš mě brečet,

já budu prosit, na kolenou klečet.