Mytologická

Černý had ležel na skále,
potichu a vklidu se slunil.
Najednou však svět zadunil
a plaz začal mít na mále.

Vedle něj přistál totiž
ohromný a velký, ač jiný plaz,
na hrudi bělal se mu obvaz,
měl zřejmě nějakou potíž.

Černý had zvedl své zraky
na draka, který naň hleděl,
však pouze tiše seděl
a bez dechu clonil mraky.

"Proč rušíš mé krásné spaní?"
zeptal se had trochu řídce.
Drak - byl zřejmě na hlídce -
pohnul jen trochu svou dlaní.

Černá mamba zažila náhle změnu
a v mžiku vyrostla do výšky,
jak praví starodávné knížky:
proměnila se v krásnou ženu.

"Co se to stalo, cos mi to provedl?"
přečetl kouzelník v jejích očích,
však když podívala se do jeho dračích,
už neměla pocit, že ji podvedl.

Vtom se obr úplně změnil
v docela mladého muže
a tatam byla dračí kůže,
jako by si dívky cenil.

Však stále měl na své hrudi
veliký bílý pruh látky,
dva velké spojené šátky,
co trpkou lítost budí.

Dívka k němu přistoupila
a znovu koukla do očí
najednou se s ní svět protočí,
jak tak dlouho sama žila.

Upadla by, nebýt jeho paže,
kterou ji něžně sevřel
a strach z ní hned setřel,
což jen tak někdo nedokáže.

"Kdo jsi?" zeptala se náhle,
muže, jenž na ni hleděl,
jako by o ní cosi věděl.
Ten najednou pronesl táhle:

"Dvakrát jsem získal hluboké zranění,
Černá princezno, nebeská krásko,
když však uzřel jsem tě, má lásko,
nedokázal jsem vydržet stranění.

Napjal křídla a slétl jsem k zemi
z oblaků a z nebeské výšky
tys zářila jak zlaté plíšky,
když spatřil jsem tě na kameni."

"Jak hluboké jsou tvé rány?"
zeptala se ona trpce.
"Zasaženo bylo mé srdce
a dny poslední jsou mi dány."

Dívka odkryla obvaz se znakem růže
a spatřila srdce ze zlata,
zlomené však bylo jak od kata,
kterým jen žena být může.

"Existuje však jeden lék,"
pronesla dívka tiše
s podivným pocitem v břiše,
jak zasáhl ji ten dotek.

"Ach, možná, nevím však o žádném,"
zavrtěl muž velmi smutně hlavou.
Pak však poznal duši její hravou
a zatoužil po srdci v těle ladném.

"Co se to děje?" zmateně se ptal,
když rozlehl se kolem svit
a v hrudi nalezl zvláštní klid,
když zacelil se jeho sval.

Dívka se na něho usmála
a vtiskla mu na tvář polibek,
přijala jeho i těch pár chybek,
co dělají mnoho z mála.

On na ni s údivem pohlédl,
nevěříc, že ho zachránila,
vždy se ho každá stranila,
nyní aby jiný život vedl.

Zatoužil být po jejím boku,
milovat ji, jak ji vidí,
uvěřil, že ho nešidí,
když spatřil jiskru v jejím oku.

Pak náhle její ruku stiskl
a přiložil si ji na hruď,
"Jen tebe chci, buď jak buď,"
pronesl a polibek jí vtiskl.

Dívka se usmála na mladého muže
a hlavu opřela o jeho rameno,
pak tiše se zeptala na jméno,
vědět a znát zda prý ho může.

"Jsem Jiří," odvětil zpátky
a pomalu jí pohlédl do tváře.
Pak ucítil, jak se obvaz páře
a s oddechem odhodil ty látky.

Zase byl celý a v pořádku,
připravený na novou lásku,
znovu dát svůj život v sázku
a prožít konečně pohádku.

"Jaké je jméno tvé, krásná vílo?"
zeptal se jí ihned přímě,
když pocítil, že spadlo břímě,
které dříve na jeho hrudi bylo.

"Doma mi říkali Věrko,"
odvětila mladá žena,
pak však, trochu zahambena:
"Ty zlobivá dcerko."

"Však nikdo není dokonalý,"
zavrtěl hlavou Jiří,
"Ať se zlobí, ať se číří,
vždy budem pro rodiče malí."

Pak pozvedl její bradu
a dlouze, vášnivě ji líbal,
a poté se ještě chvíli díval,
načež ji pozval do svého hradu.

Není to žádná hra či páska,
balada nebo jen pohádka,
tohle jen otvírá vrátka,
kam může vkročit i láska.