Korálky

Potřebuji ti něco říct, ale pak rychle zmizet ze světa,
stydím se, že by mě snad možná vlna ruměnce totiž zalila.
Mluvit neumím, psát nechci, kreslit nesnáším,
posílám ti šňůrku not, to ti jen prozradím.
Jak s ní naložíš je věc tvá,
tady je instrukce letmá:
první skrývá melodii domova, objetí rodičů a lásku bráchů,
druhá nese poselství víry, morální hodnoty a etiku v ranečku,
třetí přátelství, čtvrtá potůčky, louky, lesy, pláně,
pátá mluví o ztraceném dětství, že už nejsi mládě.
V krabičce přikládám pomlky a houslový klíč,
jak s tím naložit dál, neprozradím, to už snad víš.
Nesou v sobě pocity o životě a vypráví s nadhledem,
co, no to už přece určíš ty, stáváš se jejich dirigentem.
To vše je pouhá zástěrka pro soukromý rozhovor s tebou,
ale i přesto nenacházím odvahu říct pravdu celou.
A tak ti možná brzy donesu další zbytečný dáreček,
kterému neporozumíš ty, ale já postoupím o krůček.
Možná za pár let, až se mi přestanou klepat kolena,
sdělím ti své pocity, bez strachu, osudu určena.
Ale to už bude asi zcela zbytečné a k ničemu,
zamknu své pocity na sedm zámků, přibiji závoru,
napíšu několik zbytečných povídek,
abych vypsala svůj tíživý zármutek.
Já vím, jsem ještě mládě nerozumné,
co z mravenců udělá slony velké,
až životem propluji k moudrosti,
třeba pochopím různé pocity.
A tak si korálky beru zpět, aniž bych ti je dala,
tobě by vlastně nic neřekly, jsem já to husa hloupá…
Čas plyne dál bez riskování a lítosti,
že bych se snad na tobě dopustila hlouposti,
jako kamaráda si tě uschovám navždycky,
anebo snad Bůh změní mé životní úmysly?