Jako když z rána vysvitne slunce

A tak Tě miluji,
jednoduše, prostě,
jako když z rána
vysvitne slunce nesměle,
aby se pak rozběhlo po modravé obloze
(ulpělo na zdech v kostele)
někam směrem na západ…

Zatímco my dva spolu vycházíme
vstříc svým vlastním nadějím…

Někdy mi přijde,
že ty naše východy,
vytoužené západy,
někdo pro nás seskládal
hezky v řádky za sebou,
jak cínové vojáčky…

Každé nové ráno,
každé nové svítání,
vpíjíš se mi do dlaní,
na Náměstích republiky,
na všech Třídách povstání,
zatímco kolem nás rachotí vozy,
uhánějí, uhání,
tak jako jeden svatební průvod,
v rozčvachtaném sněhu…

A já?
Víš Ty co?
Já tolik zbožňuji Tvou něhu,
Tvůj neskutečný klid,
když mi zběžně voláváš,
uprostřed všední každodennosti,
že jsem Tvůj důvod 

ZASE ŽÍT...