Zdání (klame)

Možná myslíš, že jsem jako velká voda,
když do místnosti vtrhnu, směju se od ucha k uchu,
to ale neznamená, že nejsem smutná,
jen nechci, aby někdo znal tu mou maličkou chmuru.

Tentokrát jsem tě viděla ve svých snech z rána,
snad déjà vu z plakátu na dveřích kabinetu francouzštiny,
celý den tě viděla místo spolužáka,
proužkatá mikina mi připomínala smíšené pocity.

Chci se tě zeptat na tolik věcí a pak mlčet,
vědět více o tvých radostech a strastech,
skládat si obrázek, ale nikdy ti to neříct,
nacházet se ve tvých (někdy) krutých vtipech.

Uplynul další den a já nevím, co ještě psát.
Neznamená to, že jsem v pocitech tolik ztracená,
jen nevím, co znamenají, co bych měla dělat.
Chci zapomenout a být zase ta holka veselá.

Asi si lehnu do trávy, která mě pohltí,
budu sledovat příběhy psané slunečním paprskem,
poslouchat symfonie ptačí (a ne kohoutí),
spát a probudím se osvěžujícím větrným dechem.

Vydám se na pouť svým svědomím,
s batohem plným otázek bez odpovědí,
anebo snad já lásku znát smím?
To se nikdo nedozví do pár dní (ani let).