Holubí smrt pro lásku

Přilétl holoubek a posadil se hnedle,
posadil se na balkón, na ten co je vedle.
Holoubek za mřížema, no to je smutné
a měl zvláštní přání, ale prý nutné.

Chtěl aby Slunce nezapadlo, aby zůstal den,
tak zeptala jsem se proč, snad byl to jen sen.
A tak mi řekl o svém trápení,
že holubici nezlákalo jeho mámení.

Ale to nevadí, hloupě jsem soudila,
však on mi řekl, že již dlouho sám bloudil.
Co změní jeden den, ptala jsem se dál.
A jak si vlastně dlouho sám?

Zítra to bude rok, tak si to vem,
dnes už mi zbývá poslední den.
Když dneska Slunce zapadne a já budu sám,
umřu steskem po lásce, tak to jako holub mám.

A mohu Ti snad pomoci?
Ptám se s velkou bezmocí.

Jen pokud Slunce nezastavíš,
jinak už mě neuvidíš.

Slunce už za horu pomalu zachází,
dušička holoubka pomalu odchází.
Tak jen koukám, jak zavírá své oči,
jak se mu celý život před očima točí.

V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat mám,
tak vzala jsem ho do dlani, aby nebyl sám.
A po chvíli ve svých dlaních,
cítím jak holoubek umírá mi na nich.

holoubek naposled otevřel svá víčka,
tělíčko zchladlo, dohořela jeho svíčka.