Stojím na nášlapné mině

Už dávno jsme vyhodili
ty podzimní slupky z jabloní
no nevím jak ty
a ta síla sokolů
ale mě ještě pořád hodně voní
ty ořechový skořápky
topolů
v tvým srdci
v srdci muže nemuže

promiň ale takhle se muž nechová…

Už dávno jsem přestala
hladit tvou fotku pohledem
čokoládových očí
jednou se ti vše zúročí
utoneš pod ledem
v té sobeckosti
shoříš na úžeh
ale stejně to teď nedokážu
obrátit svá záda
a odplavat na druhý břeh
pořád přicházejí ty chvíle
kdy tě mám ráda…

Už jsem zapomněla
tvou vůni vlasů
od luhujícího sáčku čaje
ale někdy se bojím
svého hlasu
vyslovit tvé jméno
pořád totiž ještě zraje
a píchá jak trn růže
ve mně
ta vůně tvý kůže…

Už neležím na dnu
tvých posledních slov
ale stavím si mrakodrapy
z kostek co zbyly
z mojí jediné víry
a nahoře halím se v nov
a sleduji lidské útrapy
a falešná políbení
a tebe
to všechno
co bylo a není není není…

Už dávno jsi mě zahodil pod postel
jsem nejhorší a jen ta špatná
nevím jak ty, ale bolí to pořád
čekám až mi přijde vrátná
otevřít dveře do ráje
jsem teď anděl s křídlem utrženým
a neumím vzlétnout
jen vítr si se mnou hraje
a mává víc než mírně
s mým plným stohem
stojím na nášlapné mině
a bojím se hnout
jsem na tom rozhraní
kde čekám až ti mé srdce

dá potisícáté sbohem…