Zatmění slunce není nic zlého, natož pak zatmění měsíce

Olověných oblak tváře
zahalené do závoje
smutná nevěsta,
vonný lístek do herbáře,
smutek, který neroztaje
kvásek do těsta…

Nakynul a nafoukl se pecen žalosti,
zlatavé slunce vonící deštěm,
ticho křičící před bouří,
natrhám Ti sedmikrásky ke Tvé radosti,
nachovým rozkvetla jsi květem,
lístek plující po moři.

Vzdálí se snad za obzor
shoří v rudých ústech úsvitu,
smutek dešťových kapek s ním,
měsíční přítel stluče z hvězdných drah vor,
vypluje po mořích hvězdopravců,
aby setkal se s úsměvem Tvým.

Když setká se luna se sluncem,
spočinou v dlouhém políbení,
jež vyměřil hodinář čas,
zatmí se slunce s měsícem,
a potom spočinou v uzardění,
šíji svou skloní i zlatavý klas.

Zatmění slunce není nic zlého ,
natož pak zatmění modrého měsíce,
to se jen prchavě v klikaté stezce k nekonečnu
setkala láska milé a milého,
hvězdný ples, Popelka, střevíce,
obul jí, když spatřil kometu v letu, do sítí chytil svou princeznu…