Láska a čas

Moje první velká láska přišla,
když mi bylo tak šest sedm roků.
Alenka z nádraží, blondýnka sličná,
co my se nachodili společných kroků.

Ve třetí třídě jsem potkal další lásku.
Po škole, chodili jsme na procházku.
Kudrnaté vlásky měla, k tomu jméno milé.
Tak to Veronika byla, s ní jsem trávil dlouhé chvíle.

Pátá třída, tak tam to byla Lucka.
Co zasvětila mě do tajů líbání.
Jenže jsem na ní nebyl sám,
tak to nemělo dlouhé trvání.

Pak se chvíli nic nedělo a já si užíval dětská léta.
A koutkem oka sledoval, jak Olinka do krásy vzkvétá.
To byla panečku dívka, sice ostrá jako nůž.
Místo abych si ji hýčkal, hledal jsem jiný dům.

Tam jsem našel Lindu a byl s ní dlouhý čas.
Zažil s ní své poprvé, znovu a pak zas a zas.
Ale ani tahle láska neměla mít šťastný konec,
sice jsem už byl na učňáku, stejně zazvonil nám zvonec.

A pak jsem byl příjemně překvapený,
když se po letech Olinka vrátila.
Jak já ji miloval, ale bylo to jednostranný.
Holt jsem tehdy neměl chodit o dům dál.

Nu a když mi bylo krásných dvaadvacet let.
Poznal jsem Janičku a rázem se mi změnil svět.
To už měla být Ta osudová žena,
kterou člověk na celý život hledá.
Vše se zdálo být krásné, vše se začalo rýsovat.
Svatba, děti, jen na tom ještě trochu pracovat.
Jenže zase se mezi nás dostal někdo třetí,
a já koukal, jak naše budoucnost do temnoty letí.

Zhroutil se mi celý svět a já byl na pokraji bytí.
Přemítal jsem o životě bez ní i o prosté smrti.
Přesto každá mince dvě strany má.
A já díky Janě našel svého Anděla.