Slova nevyřčená

v očích touha
ochutnat ovoce nepoznané
které za ploty dozrává
a každý den stále více voní
tak jako rajská zahrada
v níž rozkvétá přítomnost

a paže lačné dotyků
té něhy spící v saténu
po které dlaně jako vlna
jen vánkem pouhým hnaná vpřed
k cíli jenž padá za obzor
kde skryta snad i budoucnost

však na jazyku zůstává pár slov
s chutí vřelého citu
jenž jsou znovu a znovu
polykána v trapné ticho
v nemž rozplynou se
a nasytí hladovou minulost

ta slova nevyřčená
tíží mé nitro jako kámen
pod nímž srdce jen stěží bije
a naděje se v mysl nedostává
zrovna teď
když ji potřebuji
když duši mou plní lítost