Fénix a popel

Svíčka už dohořívá a s ní další den
čtu ve Tvých očích cosi o plamenech
Fénix a popel,
zazpívám písničku, co pošeptal mi sen,
oděl se včerejšek a dnešek ve Tvých šatech
jako motýl odletěl.

Ráno mi klepe zlehka do oken deštěm
Tvé milé jméno v uzlíku provázků,
já marně hledám obrys bílých stěn,
kam křídou dlaně věrným obrazem
popsal bych svou lásku,
když žena má vánkem projde pokojem.


Sněží mé myšlenky a tají v kruhu vosku,
snad si tě v představách zas vykroužím,
šálek z porcelánu s malovaným květem,
poskládám popaměti už snad každou chvilku,
kdy střetl v pološeru se náš stín,
šíp Tvého pohledu proletěl mým tělem.

Už je to dávno a včerejší bouře
mi Tvou tvář zábleskem jitra navrací,
stáli jsme spolu políbení deštěm
labutě v nekonečnu ,nebe sargasové moře
pod námi Vltava si rozpustila vlasy-němí svědci
byli nám předsvatebním průvodem.