Nad strží

Stojím na vrcholu, na okraji skály,
hledím dolů, do hlubin propastných.
Kolem hory, které tu dřív stály,
zmizely, nebo je zavál sníh,
a sledují mne, jako by se smály,
že stojím, ve tmách myslí svých.

A v tom to spatřím, přichází to zdola,
z temna jámy, jež vše pohltí.
Co je to, snad zářivá dvě kola,
zlaté světlo, co mě oslní,
letí ke mně, ne rychle, já zvolám,
"Kdo jsi, a kdy tě spatřit smím?"

A světlo ke mně letí, pomaličku stoupá,
já musím čekat, ale vydržím.
Dvě velká světla, v nichž naděje se koupá,
už jsou tu u mě a já nyní zřím,
to nejsou světla, však oči, na slova jsou skoupá,
a ty oči, když spatřím, vím.

Ty oči, krásné, barvy safíru,
pod nimi úsměv, perly skvoucí.
Naději mi nesou, sílu vesmíru,
a lásku silnou, srdcervoucí.
To je má radost, můj dar za víru,
kterou jsem držel, v bolestech, však jsoucí.

Síla Tvojí lásky nad vodou mě drží,
zvedá mě vzhůru, vzhůru k nebesům.
Už nejsme na skále, na hoře nad strží,
teď plujeme vzduchem ke svým snům,
mrak pod námi, obyčejný svět mlží,
my jdeme výš, dál, k lepším dnům.

Vždyť milá Pájo, pro mě Ty jsi tou,
které náklonnost svou dám.
Ta, kterou mám rád jedinou,
a dám jí vše, co mám.

Vděčný volám do nebes,
jméno Tvoje, tvoji tvář,
pryč je včera, žijem dnes,
Tvůj obraz je mojí duše snář.

Na Tebe jsem čekal dlouho,
a teď se Tě nepustím,
bránit Tě chci, moje touho,
moje lásko, o tom sním.

Tak děkuji Ti za tvou lásku,
za důvěru, kterou mám,
za vše co jsi dala v sázku,
nezklamu Tě, přísahám.