Jen to krásné

Vzpomínám,jak jsme se spolu smáli.
Ve větru poletovaly útržky našeho smíchu.
Nevadilo nám, že zima povléká svojí bělostnou cíchu
a že chlad nás obestupuje svým studeným tělem.
Hustě sněžilo, ale pořád si pamatuju, jak se všemu smějem.

Vzpomínám, jak jsem rošťácky vzala sníh bez rukavic,
ani ne málo, ale zase ne víc.
Přikradla se k tobě tajně zezadu
a nasypala ho tobě za krk,
jako by to byl jeden z těch nejlepších nápadů.

Otočil ses vcelku hbitě,
zatlačil mě do cizí zahrady jako pavouk mouchu do své sítě.
A možná chtěl si ze mě vysát život, který malý ve mně byl,
ale místo potrestání jsi mě sladce políbil.

Nebo jak jsme se smáli, až praskaly telegrafní dráty,
když jsme na plese ploužili na Kabáty.
A na ploužák rejdili tvrdej rock.
Všichni kolem přemýšleli, kdo z nás je větší cvok.

A teď si říkám, kam se to všechno ztratilo.
Možná je to tím, že další zima přišla,
ale už nemaluje na bílo.
Že všechno je takový pošmourný a šedý
a my dva jsme už trochu unavený.