Atlantis

Tvé krásné oči vypil déšť,
já marně hledám utopené světlo,
úsměv Ti opadal podzimem,
vracím se do čtyř prázdných stěn svého srdce
řekl jsem vlaštovko leť,
doufal jsem na jarní návraty, paprsčité teplo,
má Atlantis usnulas pohledem pod ledem,
proplétám prázdnotu hlace a obrace

Ráno mě probouzí prázdný stůl,
židle se houpe v rytmu tvých doteků,
jako potápějící se loď bez kapitána,
padám mezihvězdným prostorem,
Muž přes palubu! Vzduch se hnul,
sebral mi vítr z plachet i bílou vlajku,
odpověď je bílá vrána,
kdo ji však viděl plout obzorem.

Bezprstý pianista hraje rekviem,
klávesy vlnou nabírají dech,
pro lásku utonul mnohý z mořských vlků,
pošli mi vzkaz v láhvi s mapou k tvému ostrůvku,
tisíckrát udoláni láskou bez lásky nežijem,
svět dál se obrací na zádech,
vykoupal myšlenku v rozlitém úplňku,
má Atlantis ztracena v člověku.