Zpověď dítěte svého věku

Nemilý X,

právě v tento nechutně běžný den,
kdy můj mozek je rudou kapkou ovíněn,
právě v tento trudný čas,
píšu ti odporná slova (z dutého svalu) zas.

Slova (z toho pitomého dutého svalu), jímž pohrdáš,
jelikož příliš pýchy v sobě máš.
Pýchy, která ti neumožní přijmout *xyz* mou,
jelikož by to bylo pro tebe pohanou.

Pro tebe pohana, pro mne ponížení,
pro takovou ubohost v mé
(zcela jistě namyšlené)
osobě místa není.

Proto prosím, zůstaňme nadále přáteli
a dělejme, že nic víc jsme nikdy nechtěli.

Přátelství je přec hlubší záležitost,
poněvadž v sobě nosí barevnou zlost.
Zlost bez příčiny...
Zlost proto, že oponent není výhradně tvůj
a ty ho chceš mít stůj co stůj.

Však čím víc se snažíš,
tím více se vzdálený býti zdá
a nazdařbůh jde snaha tvá.

Ty žiješ v permanentním strachu,
bojíš se, že propadne barvě duhovky jiné
(stříbrem či zlatem oplývající,
či snad těžce všední - červené?...)

Ráda bych věřila tomu,
že času máme dosti
a že mé nitro
mohou sdílet i jiní hosti.

Však život jest tragikomický
(spíše tragi než komi...cký),
čas protéká mezi růstem nehtu a vlasu
a já nutně potřebuju cítit opojení tvého hlasu.

V mém Bucket listu stvoření básně nikdy není,
a proto omluv (prosím) mé amatérské "psaní".
(Prosím je jen ze slušnosti, nařizuji ti to!)

Tys´ mou inspirací po celý čas,
proto se k hře prázdné poezie vrátím zas.
(haha, sama tomu nevěříš!)

A snad bude lepší, dokonalejší, přímo božská!
Ó, tvůj duch pobavením tleská.