O naději

Píšeš do tmy otazníky bez tečky,

odpověď je nedopsaný list,

víno nedozrálo pravdou,

zrnka dní bělostné ovečky

viny i neviny zkoušíš sečíst,

jsi bezhlavá  před popravou.

 

Meč visící na laně procitnutí,

kolébá světem do všech stran

touhou  demaskovat strach,

prohlédnout  vobrazen do sítí,

ač žízní a hladem utýrán,

nahmatat naději na řasách.

 

Rozkrojit ji pro nás dva,

uschovat do dlaní zítřka,

uvěřit na šťastné začátky konce,

bít se vždy po vzoru erbu lva,

naději plodící jablka

zasadit do půdy srdce.

 

V každé Tvé vrásce a poranění,

ztěžka když plyne vlny dech,

nejsi opuštěným ostrovem,

s bolestí zavřenou do brnění,

s jménem Tvým na úst praporech

bil bych se s plamenným srdcem.

 

Z lásky jsem spojil svůj život s Tvým

jsem bílý pilíř tvojí klenby

jsem Ty uvnitř sebe,

pojď proplétat se větvovím,

ochutnat plody nové doby,

vydobýt zcizené lépe

 

prostřel jsem pro oba...