Kdo v zlaté zvony zahrát zná...

 

 

Jsi jako sešit, vázaný v safiánu

deník, památník, snář

v němž z večera

(a někdy taky k ránu)

hledávám místo spánku

nepopsanou stránku

 

od prvních dětských pokusů

napsaných vlastní rukou

po neúplné zápisy

doprovázené mukou

neukončených konců

bez zvuků zlatých zvonců.

 

tady: těsnopis jsme psali spolu

(v zimě za hřištěm u topolu)

tu jak Brailovo písmo kouká slepě

(místo němčiny v školním sklepě)

latinský nápis od kostela

(jak tam měl Svatý na břiše mech

a ty pak's ho měla

na zádech).

 

Dnes žádný spěch (a mech a plísně)                     

bez vyrušení a obav z tísně

jak melodii krásné písně

napíšem stránku krasopisně...

takže už není dál co řešit.

 

Otevři, lásko, ten tvůj sešit...