Po-hádek vrah

Láska krčí se hrůzou a štěstí utíká
do světa, kde všichni žerou duhu…
Touhu i vášeň spálil žár tvojí nenávisti,
kterou ani Einstein nevysvětlí
a strach z tebe mě udusil…

Koupila sis žlutého poníka
přes oči dala mu stuhu.
Jak popravíš mě na náměstí,
vezmeš mi hrdost a vezmeš mi štěstí
tvůj poník vidět nemusí…

Mé srdce už tak chčije krev
a ty ještě mé jméno špínou
a štěrkem odíráš…
Strkáš mi prsty do ran
Chceš víc moji bolesti,
chceš víc mých slz.

Žene tě jen tvůj absurdní hněv…
Mám tvář klidnou,
když jiné šeptáš,
když jiné je ten moment lásky dán…
Využiješ každé příležitosti,
kdy probodnout mě skrz…

Přála bych si zažít den,
kdy se budeš chtít vrátit…
Kdy se i já budu chtít vrátit…
Ale tento instantní zázrak
nemá kdo zamíchat…

Zajímalo by mě…
Jestli tvůj ochočený poník ví,
kde máš schovaný bič,
kterým vybiješ si svůj vztek a žal …
Z našeho vztahu…

Zajímalo by mě…
Jestli víš, že ten bič
mi za tu krvavou lásku stál…
Pohádek vrahu…