slzy mramorové hory

.
uměla rty
už dávno
jen něžně
a tajemně
do kamene
i kambriem
a na ramena
je nakládala
zamilované
a ještě živí
koráli ji
navěky
kryli

nádherné
odpoledne
už pomalu
fotogeny
přetáčelo
za horu
aby jí
troubení
i v srdci
zaskočilo
zase v ní
stříleli
a hora
prášila
éterem
nové
slzy

a ve
smutku
podzim
nevěděl
a pořád
pršelo
a slzy
otloukaly
tě o tebe
potokem
do zátoky
na ryby
postarší
spěchal
sochař
přitom
pouštěl
všechny
zpátky
až je
našel
doběla
ohlazené

a nahoře
v lomu
koupil
si kus
bílého
kamene
aby ji
napřed
po tváři
pohladil
nahými
prsty
a až
potom
se s ní
otevřel
ateliéru
a když
se opět
usmívala
zbýval sám
pod horu
na ryby
a tak je
pouštěl
zpátky
.