Roman pro ženu

Les, jaro, pěšina, stromy šumí,
tráva se zelená tak, jak to jenom tráva umí.
Razím cestu v teniskách prochozených
už asi po třicátý, nebo po stý, po stoosmý,
kdo ví? Však konec její je mi zcela známý.
Končí tam, kde už žádných pochyb není,
že naše duše upuštěné dnes čeká posvícení.
(Vakuum vzpomínek, co nechal včerejšek
a vlasů pramínek, brání vzájemnému propojení,
však z nafouknuté bubliny dopumpujem' snění)

První po vlasech pohlazení a na rty políbením
odpovídáš na otázku "Jak užíváš si dnešního dění?"
Bereš mě na procházku po růží trpělivých zahradě
z barevných papírů, opatrně našlapovat je na snadě.
V očích Tvých tajemství jako v horách na hradě
(možná v Karpatech, Sibiři či někde v Kanadě).
Fanfára trumpet tiše ohlašuje příchod královny
a pod padacím mostem protíkající proud slov mi
hučením šeptá do ucha pozvání na slavný lov
kouzelných ryb, za slabého svitu supernov.
Ryb, co vyplní mi v duši prázdný místa.

Svá těla posouváme blíže do tlakové níže,
kde setkají se bez odporu, páč ví, že
zapomenout můžou na denní doby tíže
a strasti vyměnit za slasti.