Divnej den

Jak šťastná jsem včera byla,
když jsem tě tam uviděla.
Byla to super cesta domů,
seděli jsme přeci spolu.
Bavil ses se mnou naprosto v klidu
a já byla skoro jak pod vlivem lihu.
Bylo to zvláštní, TY jsi byl jiný,
nechals mě sednout, i přes ty jiný.
Podíval ses mi do očí
a mě se snad srdce rozskočí.
Nechals mě sáhnout na tebe
a já v tu chvíli měla naděje.
Když jsi do mě ryl a šťoural,
já bouchla tě do ramena, ty ses je koukal.
Taky ses pak hezky usmál
a zbylý led mezi námi roztál.
Nevěděla jsem sice, co to má znamenat,
ale mé srdce se začalo radovat.
Večer jsem tě prozvonila a ty jsi mi napsal,
bylo to jak dřív, než jsi mě zklamal.
Cvili jsme si psali a bylo to fajn,
teď o tvých citech nemám ani šajn.
Nechápu, proč jsi mi to všechno psal
a proč ses mi pak nejspíš smál.
Mám strach, a by tohle zase nebyl konec
a za námi na pořád nezazvonil zvonec.
Tvým zprávám vážně do teď nerozumím
a myslím, že to nikdy nerozluštím.
Sice mě to pěkně štve,
ale na uzdě mám své naděje.