Bílá růže

Vzpomínám, jak toulal jsem se mlhou a Smrt za zády mi stála,
s kosou v ruce šla v mých stopách a tiše se mi smála.
Já o ní věděl a přec neměl jsem z ní strach,
neb mé srdce bylo proměněno v prach.

Pak vítr mlhu rozehnal a oslepilo mě slunce,
hřálo mi tváře a hřálo i mé ruce.
Uviděl jsem, jak na mě v křoví z šípku svítí,
něžná bílá růže - to nejkrásnější kvítí.

Smutkem a tíhou schvácený,
ve svém zármutku navždy ztracený,
šaty a tělo rozedrané, rval jsem kusy trní,
zmocnila se mě touha, dostat se tam za ní.

Jako smyslů zbavený, moje srdce zmáhal chlad,
když snažil jsem se, za svou bílou růží protrhat.
Nevzdal jsem to a na bolestivé rány nebral ohled,
jen k tomu bílému kvítí upíral jsem teď svůj pohled.

Když k růži jsem se protrhal a na kolena před ní padl,
šípkový keř okolo nás náhle zvadl.
Srdce mi opět v hrudi začalo bít,
a já opět začal dýchat - žít.

Teď mám svoji bílou růži, už nezmáhá mě chlad,
jen s tebou jsem ten nejšťastnější chlap.