Strach a pokušení

Zavírá se opona, říkám: „Sbohem“.
Nasedám na křídla motýla,
prchám divokým polem,
bych štěstí stihnout chytila.

Náhle tak lehoučká, jako letní
vánek, co zlehka dýchá.
Svěží rosa, když se setmí.
Volná, veselá, nikdy víc už lichá…

A pak zpět ve svém pokoji:
čtyři stěny a obitý telefon.
Stále ve vyjeté smutné koleji:
přítomnost, jistota, to je On…
A tak hraji stále dál…