Života básnička

Vykoukl měsíc, je hluboká noc
do mě zas vstupuje obrovská moc
už nehledám vlky, nevnímám víly
na tyhle pohádky došli mi síly

kdysi jsem věřila, že potká mě štěstí
že každému zlu dám sama vždycky pěstí
ta naivní víra spolkla mou hrdost
zlo dnešní doby zabilo radost

Nejdřív ten Sen, za ním hned Motorka
parádní, červená do života lektorka
lekci a naději oba mi dali
škoda že předčasně všichni to vzdali

pak se zjevila podivná trojice
vznikla z ní pouze nešťastná matice
(a já tomu říkala láska)

na špatnou zkušenost našel se Lékař
na můj chtíč a trable musel vzít trakař
udělal málo, pro mě však dost
za svojí bolestí zbořila jsem most

Léčitel zůstal na druhém břehu
pak jeden Anděl nabídl něhu
do temného světa přinesl světlo
na zahradě života zas kvítí kvetlo

ten Anděl byl z dálky, z jiného světa
byla jsem jeho víla, každá vyřčená věta
byl to můj Anděl, moje vílí svítání
do chvíle než přišlo nešťastné zklamání

potom jsem na dlouho zavřela srdce
každýmu řekla: "stop, řekni to ruce"
slib jsem si dala, že budu silnější
že za můj obal nikdo se nevplíží

však za dlouhý čas někdo jím prošel
říkal si hrdina, jen na to slyšel
pro mě byl zvláštní maličkej sukničkář
nikdy mi nepřiznal jak ubohej je lhář

byla jsem maličká, hloupá a naivní
kdybych tak tušila jak život mi pošpiní
utíkal čas a má mysl se čistila
všechny ty zvěrstva pomalu jsem zjistila

tenhleten Vlk bylo jen Zlo
sebral si ze mě všechno co šlo
ukradl radost, sílu i lásku
bezcitně zavraždil důvěřivou krásku

to Zlo jen zábavu ve víle vidělo
vidět ji trpět a plakat ho nejspíš bavilo
slíbil jí všechno, jen aby pořád věřila
a pak šel zas za jinou, zase znovu plakala

vílu to zlomilo víc než kdy čekala
a přitom Vetřelce v sobě si chovala
pak konečně zavřela tomu Zlu dveře
v tu dobu ji Vetřelec již vyzíval ke hře

začala toho Vetřelce milovat
začla mu jeho budoucnost malovat
však Samota před ní otvírala ruce
chtěla ji pro sebe, pod hladinu v řece

a tak se objevil někdo kdo ji znal
Samotu zabil, Zlu se jen smál
ten někdo teď každý večer zhasíná světla
nechce už aby se se Samotou pletla

Ten člověk není žádná nadzemská bytost
ve svých slovech nemá ulhanou hbytost
nevěší na nos ty zasr*ný bulíky
miluje mě celou i s praštěnými culíky

Na stůl všechny karty jsme hodili
zavřeli dveře za vším, čím jsme se brodili
vrátil mi sílu, důvěru, sebelásku
daroval volnost, jistotu a velkou lásku

Denně teď s Vetřelcem i se mnou si hraje
všechna dobrá energie ve mně zas zraje
je pro Vetřelce vším, tím nejlepším tatínkem
uprostřed srdce tím největším plamínkem

konečně spolu jsme silná rodina
s nimi má smysl i obyčejná hodina
s ním už mi přijde minulost daleko
bolavé vzpomínky pohřbil dost hluboko

teď konečně věřím na lepší zítřky
na pohádkové snění jsem přibyla mřížky
tohle je realita pod rouškou noci
a tý vládnem my! my dva zamilovaní cvoci..