Les

Les, v jehož větvích žal se nese,
kus ráje, kde ztratil moudrý se kmet,
tam lišaj v luny svitu plese,
tam cizí je náš svět.

Tam v mechu roste vonné kvítí,
býlí, co mámí a nevrátí nic zpět,
kout, kam slunko nezasvítí,
tam citů zrodilo se pět.

Skřivan tehdy z dáli pěl
a úcta vzešla s tůně,
list osiky klinicky se chvěl
a v lidské hlavě, na svém trůně,
usedla si nuzně.

Dále ze stínu se zrodil strach,
jenž učí se bát,
bát o druhého a vše změnit v prach
a tehdy počal děje vítr vát…

V očích ovdovělé laně,
houstly temné slzy,
žhly, jiskříce trpce, planě,
stesk sám, objevil se potom brzy.
A začal trápit naší zemi,
zkalily se oči lidí
vše bez barev jeví se mi,
slepý, co nic nevidí…

Avšak úsměv dívky,
co životem krátce plula,
pohrával si s rovnováhy dřívky,
až se ručka hnula.
Emoce, jíž radost byla,
vystřelila k nebi, k nám...
V každou tvář se pevně vryla,
i když ptám se sebe, kde ji mám…

A kde zbyl ten cit pátý,
Kdo jím je?
Že by smutek rozevlátý?
Snad bolest pouhá,
jež raní a vždy jest trvající, dlouhá?
Je to, jako hledat jehlu v sena kupce…

Přijde sama, naráz, prudce,
nerodí se v tomto lese,
nýbrž v našem srdci,
je to láska
a za tu stojí žíti přeci...