Po létech

Dnes jako kdysi vyšli jsme na procházku,
do našeho parku...vzpomínáš?
V něm jsem ti prvně vyznal lásku,
( ty se teď trošku usmíváš).
Jak se ti daří, máš to své štěstí?
Já zůstal starým mládencem,
chtěl jsem ti modré z nebe snésti,
teď tu však jako žebrák jsem.
Bylo to krásné to naše snění,
jen snění a žádný cíl,
tisíce sladkých políbení,
já jsem však s tebou šťastný byl.
Jak se ti vede? A děti máš?
Pořád jsi hezká jako kdysi,
( zase se trošku usmíváš ),
čas nesetřel z tváře tvé krásné rysy.
Se mnou je hůř, to víš, to zdraví,
už mám i na to správný věk,
tak jako v knize, kde se praví,
že rokům nikdo neutek.
Žiju, jak žil jsem - nespoutaně,
tebe však z duše měl jsem rád.
Cítíš jak horké jsou mé dlaně?,
chtěly by s tvými se polaskat.
Já vím, že dnes už nesmím,
žijeme každý svým životem.
Zas jako tenkrát voní jasmín,
tolik je skryté touhy v něm.

Vítr si šeptá s tvými vlasy,
přimkni se ke mně těsněji.
Vzpomínku znovu zažehla jsi.
Pojďme však domů raději...