Senoseč

Toužíš prý říkat mám tě ráda,

hráběmi hraješ rekviem

na vylomený zub

stéblem trávy,

pohladit pohledem vánku záda,

žijem a nebo nežijem,

jsme pouhé střípky hvězdokup.

               

Klopíš své copy do otavy,

to zlato září víc než den,

dokud nás jitro nepopraví,

je zítřek pošeptaným snem.

 

Sázíš svůj pohled do zahrady,

do stínu zlatých slunečnic,

snad, že ti bude zase blaze,

pokosilas srdce bosou nohou,

od mala věříš na záhady,

mě sláma čouhá z nohavic,

ty Mona Lisa na obraze,

usmíváš se rosou.

Sušíš si na zimu štěstí