Ty

Přišel jsi jak krásný sen

a rozzářil můj šedý den.

Zůstali jsme v objetí,

snad celé dlouhé století.


To štěstí se nedá popsat,

až mi srdce začlo hopsat.

Od té chvíle krásné,

musím psáti básně.



A druhý den přišla sprcha,

kde se vzala tahle mrcha?!

Všechno hezké zkazila

a mě smutnou nechala.



Nic mě ale nezastaví,

protože, jak básník praví:

"Láska nezná hranice"

Miluji tě ještě více!



Měla jsem ráda pár mužů...

Ale ty jediný dohnal jsi mě k básnění.

A teď je to k zbláznění.



Musím na tě myslet stále,

vidím tě jak svého krále,

krále zvířat i srdcí.

Jen ne toho mého,

ale já nechci jiného!



Miluji tě víc než sebe

a to tě teď hodně zebe.

Snad přijde ten správný čas

a bude oheň plát v obou nás.



A když nepřijde,

budu se soužit,

životem se jen tak ploužit

a dělat jen co se musí,

dokud mě to neudusí.



Mám tě ráda, teď to víš,

je to se mnou ale kříž

a na tobě, jak s ním naložíš.



Budu čekat, třeba roky,

dokud mi nenapíšeš sloky

o tom, jak máš mě rád...