Ironie

Teď jsem na tom jako ty,
jako ty,
ale před lety...

Já domítla tě,
v jedné větě,
tím zkazila to sama sobě,
já spletla jsem se v tobě,
když jsi mě měl rád,
růže chtěl's mi dát...

Ale já tě odmítala
a naději ti vzala.
Pak bavit tě to přestalo,
to mě trochu vzalo.

A když uvědomila jsem si,
co řekly mi ty hlasy,
v hlavě, teď tě mám,
ty už asi nejsi sám.

Mě to dere na kusy,
tohle nedopadne asi...

Chci tě vídat každý den,
chci jít s tebou někam ven.
Stejně jako ty,
jako ty,
ale před lety...

Ale já to nepřiznám,
sama se v tom nevyznám.
Tak ty city ignoruji,
nějak to tu snad přežiji.

Úplně jedno mi to není,
ale ty smutky denodenní,
mě vážně nebaví,
tak snad se štěstí dostaví.

Teď jsem na tom jako ty,
jako ty,
ale před lety...