Láska z papíru

Když uděláš i tu poslední věc a neuspěješ,
v rukou celý svět, ale ne to, co potřebuješ,
obloha na Tebe kouká a pláče do tvých dlaní,
a nutí hvězdy, ať již nezáří, i když jsou na ní.

Když jsi unavený tak, že nemůžeš usnout,
chtít běžet bosý v trávě a nemoci se zout,
pokud to nezkusíš, nikdy se nic nedozvíš,
v poutech samoty a strachu se uvězníš.

Když nakonec otevřeš oči a začneš snít,
uběhnou stovky let a nebudu již chtít,
vyrostu ze země tak vysoko až do nebe,
kde pocítím vítr ve tváři daleko od Tebe.

Je jen ticho, jako by byl konec bez šance,
kámen v písek proměněn jako mé srdce,
můžeš se pokusit zničit vše, čím jsem já,
z papíru, ze skla, vše, co má láska odolá.