Bez rozumu

Ležet ve tmě a cítit, padám,
zavřít oči a vidět, utíkáme,
já křičím, prosím, a žádám,
zmatek nikdy nepřestane.

Oči denního světla v noci,
kdesi tam hluboko pryč,
volající hlas, co já jen chci,
nedokázal zastavit, ty víš.

Součást bezcitné nákazy,
protilátka na lásku mou,
vstříc lži, do srdce zarazí,
on se modlí, oni kradou.

A tentokrát je už po všem,
chutnalo mi příliš dlouho,
zahal za námi plamenem,
čas uletěl, chytni nám ho.

A hvězdy se mohou srazit,
hory být vyšší než obloha,
musel jsem Tě poznat, najít,
seslán jako dar, čí, od Boha?

A nikdo nemluví tak nahlas,
jako naše srdce, bez rozumu,
celý příběh byl, je, jen o nás,
pronásledování naších konců.

Ach, vraťme se na začátek,
ležet ve tmě, spát, jen snít,
já zpívám, žádný už nářek,
škoda, cestou se oba rozejít.