Úzkost a strach a samota duše

Úzkost a strach a samota duše.
Ty sedíš vedle mě a já křičím úzkostí.
Ty můj křik neslyšíš.
Držíš mě za ruku…
Hladíš mě, ale Tvá ruka nedosáhne až k mé duši…
Proč jen tak sedíš vedle mě?
Proč nejdeš blíž?
Proč už se nevzmužíš?
Slabě se usmívám a po tvářích mi tečou slzy…
Je to počátek konce…
A ty se také usmíváš…
Myslíš si, že jsem šťastná, zatímco já si zoufám….
Kdo z nás je větší ubožák? Kdo z nás více zaplatí? Já potlačujícíc svůj zármutek a znenadání vybuchujícíc v zoufalé bouři úzkosti na Tebe, který nic nechápeš…
Chudáčku…
A nebo Ty, na kterého se znenadání sesypou blesky mého dlouhodobého bolu?
Nechci se hádat.
Nechci se s Tebou přít…
Nechci už vlastně vůbec nic…
Nic s Tebou…