Realita

smutná paranoia...
přesmyčka času...
a někde v době Akropolis...
zůstala jsi snít...
prázdně hledící do prázdnoty...
doufající v dny...
které nebudou!
modlící se ke všem božstvům...
ba co víc...lkát a prositi...
naposledy
byť i to zdá se nemožné...
tam v zemi, nikoho a ničeho.
plna vlastních výčitek...

vlastní život kreslíš směsicí černé a bílé...
tak nějak-jednotvárně.
v tom barevném shluku...
snažící se kubismem vytyčit hranice duše-krychle, či snad...obdelníku?!

je zbytečné se ptát a pokládat si otázku...
proč? sakra proč????
tak to vzdej...holko hloupá...
už nic tě nezachárání...
už ovdověla tvá matka a postrádala dceru svou...
semknutou do vzpomínek ticha...

těch hrobových odbíjení pomíjivosti...
falši a citů....citů co byly jen fraškou.
jak to bolí...slyšíš???
tu tiká...mrtvo

tak to vzdej...
stejně nikoho tvé hoře nezajímá....
a v přesmyčce času...
stále se snažíš?!
o co???
o zázrak?
nač... vždyť je konec... a realitu, tu nezměníš