První láska

První láska

První láska... té rovno není.

Mate lidi, smysly mění

- Mění lidi, smysly mate?!

Kdo ví... však v mém případě:

Pro ubohé naplnění její,

- Ó jak trpí ta, jež prvně v zalíbení

sní o princi na bílém koni... -

nezůstala jsem bez zachvění.

Nesplnilo se mé toužebné přání

osud svůj spojit s osudem jiným.

 

Tudíž ve zklamání!

vzpomínám na první dotek lásky.

Na okamžik blaženosti,

na míle daleko, daleko od radosti.

Vzpomínám též na bezesné noci,

na pláč i zármutek,

na rozžehnutou svíci,

jejíž plamínek! – neskýtal naději.

 

A nevnímám v dobrém tu první lásku,

- jíž mnozí opěvují nejvíce.

Sejmula neurvale mi z očí masku,

vzala mi chuť i iluze...

Naplnila mou duši strachem,

jehož zbavit se - jsem neschopna,

ačkoli dávno je zahalena prachem,

někde tam v nitru mého já! ...

 

Ne nadarmo - se v světě říká,

že: “zajatcem jest, kdo lásku vítá,

kdo až příliš miluje – lituje,

že zavčasu neutíkal

od té, jíž soužení a bol

sveřepě pronásleduje.“

Vždyť jen díky ní! – té první lásce -

jsem i já si slíbila,

že nikdy víc, snad jednou přece,

chci – podruhé - milovat.