Panovníkova chyba.

Bílá jak lilie,
krásná jak květ,
odešlas má milá,
navrať se zpet.

Srdce nahlas mi teď buší,
miluji tě paní má,
možná tvoje duše tuší,
v srdci mém jsi jediná.

Odešla jsi v širou dál,
srdce moje vzala,
co jsem se tě nahledal,
vedle mne jsi stála.

Ty jsi klenot plný záře,
nikdy jsem tě neviděl,
otec můj mě nyní káře,
bohatství jsem přehlížel.

Zlato, šperky, diamanty,
jako popel v hrobě,
nejcennější klenot jsi ty,
srdce patří tobě.

I když zněl tu hlas,
já ho neslyšel,
když vína pil jsem kvas,
na tě nehleděl.

Sloužilas mi dobře paní,
stlala jsi mi lože,
odpovědí nadávání,
prosím odpust bože.

Na postely tebou stlané,
spalo s tak dobře,
přesto další vynadání,
prosím odpust bože.

Na tebe já byl jsem krutý,
za vše jsem ti nadával,
panovník jsem býval dutý,
tebe jsem si nevšímal.

Vrať mi prosím zpátky krásu,
paní vrať mi zpět,
prosím bože za mou spásu,
opouštím teď svět.

Lásku zavrhl a teď se diví,
temná smrtka na něj civí.

Zavrhl jsi osobu,
svou budoucí paní,
vezmu já tě do hrobu,
máš poslední přání.

Chtěl bych vidět paní,
než zazní můj skon,
naposledy hledět naní,
pak života kon.