V osamělé posteli

Ve studené závěji,
ticho obepíná můj pokoj.
Propadám beznaději
v osamělé posteli,
kde jsme dříve nesmělí
na sobě se chvěli.

Obrazy minulosti
nabíjí hity reality
a bez ohledu na stížnosti,
prázdnými pocity
krmí mě dnem i nocí,
dosti do sytosti.

Objímám polštář vedle,
stále totiž voní po tobě.
Pokaždé zavřu oči
a lžu sama sobě,
že objímám tebe,
že tohle není peklo, ale nebe.