Ještě to nekončí...

Je tajemná a vznešená,
leč nese si svá břemena.
Zdají se být celkem lehká,
však kamenitá je místy cesta.

Cestičku životem si prošlapala,
přitom se nikomu nic neprosila.
Své city prý projevovat neumí,
není to pravda, jen o tom nemá tušení.

Já znám jí a chtěl bych ji znát dál,
to přání je jak nekonečný bál.
Při tom zjištění se mé srdce smutkem chvěje,
ona asi neví co se ve mně děje.

Být tu pro ní je můj velký cíl,
je to jako vidět při úplňku tancovat pár víl.
Kdyby s nimi hašteřila,
krásou by je za hanbila.

Vstřícná slova, špatné činy,
hlava hloupá plná viny.
Slova měkká, hebká, plná krásy,
slábly jak v dálce mizící hlasy.

Věřit v boha, jel bych za ním nebeským čtyřspřežím,
na kolena bych před ním padnul a ze svých chyb bych se kal.
Jenže já pouze ve své zamilované srdce věřím,
tak prosím Tebe, pojďme spolu přes ty kameny dál.

Doba krátká, dlouhou stát se může,
když má ráda žena muže.
Tak pusť hlas svého srdce z klece,
neskončí to takhle přece…