Starcova omluva

Starý muž v klobouku u lomu stává,

den co den, už padesát let.

Kytici kopretin v ruce drží, mlčí,

a po stařičké tváři mu stékají slzy.



Pane, proč tu čekáte? A na koho?

Proč ty květy nosíte když tu nikdo není?

Muž svůj zrak sklopí, vzpomíná.

Na dívku, co změnila mu svět.



Bylo mu tenkrát pětadvacet,

a ona mu byla oddaná.

On však o její lásku nestál,

Proč, to stále neví sám.



Vrásčité ruce starci se třesou,

hlas ho zradil, však mluví dál,

byla tak krásná, milá, mladá,

Ten večer si život vzala.



Je tomu už dlouhých padesát let...



Najednou ten stařec zmizel,

i se smutkem a květinou,

místo něj tu dívka stojí,

smutná čeká na lásku svou.



On mladý hezký v bytě sedí,

jen tiše víno popíjí,

kytice kopretin dávno už zvadla,

Chtěl ji jí přinést a omluvit se jí.



Něco však na židli ho drží,

Něco mu ústa zamyká.

Že ona si svůj život krátí,

neví, opilý usíná.



Jak dlouho bude stařec čekat,

aby omluvil se dívce své?

Snad se v nebi ti dva smíří,

snad dívka pokoj nalezne.