Princ Času

Utlumen zračen zabit
Sám v sobě
Úplně sám potěše ďábla
Odevzdán

vrahem jeho silulet
Stínu svíjivého
Konipásci mušelínových let
U mlýnu chvějivého
Štiplavý stesk membrán

Když zemdlela osidla
Touhy jediné
Vyřknuty pruty perutí

Lávou hran nevýslovnou
Tichý pláč vleče se
A dítě Ze-mě
U kolébek křiku
Pohnutostí mámivých toků
Kamenných.

Zastřen i odkryt
Sám zalknut
V látce těla téhož
Spoutám kosmickým
Poutem rtů ocelových
Poutí stostěnných
Mrtvým štěstím odevzdán
Na počest vln
O nichž víš
Že spatřili pusté a nahé
nebe

Nad křehkou jívu
Krusta srdcí jejich
Liknavě vklínila soumrak
„on jí však lhal“
Dřív než pak hlídala
Se Ona
Důvěry hry své
Toužebně panenské
Zvrhlé tichou vražedností
Bez úcty k lítosti

Jen palouček hrobu
Jak slepota
Dlouhých nocí nevyslyšení
Ona říká:
Kdo vysloví ji z pout svých
Osvobozen odchází nových zotročení
Dnes dokonalý své duše věčné pán
Jen bych vykročil
Chvěje ji tichou
Nepohnutostí
V mámen klidem
Temno naň vzpomíná.